Hlavní menu


 

 

 

 

 

.

 Z historie Lipice

 

Zajímavé odkazy

 

Historie Lipice

 Osada Lipice má půdorys okrouhlý. Stavěli ji staří Čechové na půdě zalesněné lípami. V roce 1379 byly v katastru dva mlýny: jeden o malém kole, druhý měl kolo velké. jinak toho z těch nejstarších dob moc nevíme. Můžeme se zmínit až o velmi starém památném kamenina návsi před statkem čp. 13, kde se kdysi říkalo "u Oubrechtů". V žule je uprostřed vytesán kříž, po levé straně sekyra a nůž, po pravé straně kulatá houska. Nahoře nápis starými literami: "Václav Kafka", dole pak "zabit kamenem". Uprostřed ještě rok 1566. Jak pověst vypravuje, odbývala se v tom stavení muzika, při níž servali se řeznický s pekařským - zda mistr či tovaryš a zda pro ženskou či jinou příčinu - se již neví.

 

Ze zápisků pelhřimovského hlásného F. I. Dremsy: 

"Léta 1792 dne 30"

  Po druhý hodině s poledne vyhořela jest ves Lipice k Pelhřimovu patřící a vyhořeli totiž Vaněk, Samek, Bártů, Nápravník, Beran a tři chalupy. U Samka se oheň zňal." Než byla vybudována Pražská (původně Císařská) silnice, jezdilo se do Prahy přes Starý Pelhřimov cestou do Lipice, k Bácovské hospodě a dále k Řečici. V uvedeném roce také chodilo do lipické školy (přesněji:bylo zapsáno) celkem 107 dětí z Pejškova, Bitětic, Čakovic, Dubovic a Hodějovic. K tomu nutno připočíst ještě 74 dětí opakujících, které měly výuku v neděli odpoledne. Učitel byl tehdy 39 let starý a zvláštní je, že jeho pomocník, neboli "mládenec", byl dokonce o 12 let starší. učilo se v jedné třídě, ale ve vlastní budově, čímž předčili i Pelhřimov. Avšak roku 1847 bylo školní stavení už tak sešlé, že se v něm ani bydlet ani vyučovat nemohlo. Pak dokonce vyhořelo, takže až do vystavění nové školy se vyučovalo střídavě po chalupách.
  V roce 1888 byla tato vesnice s 28 chalupami a 195 obyvateli asi dost dobře organizovaná, protože byly o činnosti vedeny zápisy. Z těch můžeme například vyčíst toto: Místní obecní úřad ovládal i Čakovice, Pejškov a Bitětice. Opravdu se tak stalo "y". Mimo toho se zachoval trestní rejstřík, který prozrazuje, že c.k. okresní soud musel trestat 2 občany z Bytětic, 2 z Pejškova a 3 z Lipice za drobné krádeže, urážku na cti apod. Nejdelší trest byl 12 dní a 4 posty, nejkratší 12 hodin vězení.
  Další údaj říká, že 25. března 1888 se konala "úrada" o tom, zda se požádá o úlevu v chození do školy pro starší žáky od 1. května d 31. října z těchto příčin: Je to prospěšné rodičům, když jim děti pomáhají při polních pracích, protože nemohou pro chudobu míti čeládky. příští rok se konala zase "úrada" a sice tentokrát o tom, pořídí-li se almara na uschování spisů a listin. 

(text byl použit z brožury Poznejme pohoří pohledné, rok 1996, aut. Jaroslav Koutník)

 

Chodečský mlýn

Západně od Pelhřimova u odbočky ze silnic na Tábor směrem na Lipici leží u říčky Hejlovky dvůr a mlýn zvaný Chodeč. Název tohoto místa má prastarý slovanský původ buď od slova choditi, nebo se možná vztahoval k člověku příjmením Chodecz, který budovu postavil a bydlil tu v dávné minulosti, a tak se místu začalo říkat Chodczi - tedy Chodči.

První dochovaná historická zpráva o mlýně v Chodči se nachází ve spisech z roku 1593, kdy byla uzavřena smlouva za účelem rozdělění cesty k Pejškovu gruntu s tím, že po pravé straně příslušely grunty k Chodči a po levé straně ke Stanovicím Stanovicím „ tak, jak mezníky vykazované jsou“. Mlýn na Chodči však vznikl již dříve, neboť Pelhřimovští konšelé asi kolem roku 1590 povolili svému primasovi Janu Hodáčkovy postavit nový mlýn na Chodči, jak dokládá zápis „vejmelného“ odváděného do panských důchodů. Pelhřimovští konšelé dali toto povelení s výslovnou podmínkou, že „to nemá být na újmu užitkům jejich mlýnů obecných“. A pod přísnou pokutou zakázali svým poddaným mlít na Chodči. Rozhodnutí císařské komise v červenci 1599 pak mlecí právo mlýna na Chodči omezilo jen na poddané Hodáčkových dědiců v Dubovicích a na lidi svobodné.

Možné je, i když fakticky doklad o tom nemáme, že již před tím na Chodči mlýn byl. Domníváme s tak proto, že horní vsi jako Pejškov, Stanovice a Dubovice neměli žádné vhodnější místo pro mletí. Dokládá to i zmínka z roku 1594 o tom že Hpodač koupil mlýniště Chodeč od stanovského nápravníka Jiříka Vichra za 231 kop a vystavěl na tom místě znovu mlýn i dvůr. Snad předtím Chodeč postihla nějaká nedobrá událost, oheň či jiná přírodní katastrofa. Později se dovídáme, že mlýn Chodeč měl vztah k majitelům domu čp. 17 na náměstí v Pelhřimově. Podobně hovoří o chodečském dvoru a mlýnu zápis z roku 1790 i zpráva Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1844. O vyhoření Chodče existuje záznam rovněž z roku 1880. O dva roky později tehdejší majitelé Chodče Benedikt a Bohumil Herrmannové mlýn obnovily. Z roku 1901 máme opět záznam o požáru na Chodči. Obnova mlýna však tentokrát nastal aaž roku 1909 a proved ji majitel Karel Lipš, jak dosvědčuje letopočet umístěný uprostřed věnce na spodním mlýnském štítu. Dalším majitelem chodečského mlýna se v roce 1921 se stal Ferdinand Dvořák, jenž u mlýna zřídil pekárnu. Záznamy hovoří o tom, že na nějaký čas odjel i s rodinou do Ameriky, ale vrátil se zpátky na Chodeč a s novými poznatky získanými na cestách se dál věnoval práci na mlýně a v pekárně. Začal péci různé pečivo – makové buchty, koblihy, koláče, rohlíky a jiné – ve větším množství a rozvážel je po okolních vsí koňským potahem. Při prodeji používal obchodní taktiky: v ostatních pekárnách a obchodech dávali tehdy ze jednu korunu pět kusů pečiva, u něho zákazník obdržel šest kusů. Pravda, pečivo bylo o něco menší, ale lidé měli pocit, že nakoupili levněji a lépe.

Po Ferdinandu Dvořákovi se majitelem mlýna a dvora v Chodči stali Pošvářovi. Veškerý majetek jim však v roce 1953 zkonfiskoval tehdejší režim a převzal jej státní statek, jehož zásluhou došlo k zruinování. Po roce 1990 byl mlýn i dvůr v restituci vrácen majiteli. Mlýnice dosud stojí s většinou původního vybavení v schátralém stavu, také asi kilometrový vodní náhon, který prochází pod oběma zdejšími silnicemi, je stále udržován.

 

 

 

 

 

Firmy v Lipici


 .
.
.

.